Co mne denně přivádí k víře v Boha?
Michal Němeček
0.00
x1972
Jednoznačně mohu říci, že je to pokora.
Když nejsem zaslepená tím, co JÁ zvládnu, lépe Boha a jeho konání vnímám.
Přísloví „Pýcha předchází pád" se mi dost často plní. Jakmile si začnu myslet, že JÁ už mám dost trpělivosti a s klidem zvládám nálady našeho syna, rázem jako sopka bouchnu. Můžu si říct, že jsem na to měla právo a kdesi cosi, anebo se zamyslet a pokorně si přiznat, že k dokonalému rodiči budu mít vždy přes veškerou SVOU snahu daleko. Když toto s pokorou v srdci uznám, hned se výchova lépe zvládá ruku v ruce s Boží pomocí. Jakmile to ale beru do svých rukou a Boha tím „neobtěžuji", zase narazím.
Stejně tak když třeba začnu mít pocit, jak JÁ dobře řídím auto, vím, že ten, kdo mě skrze dění na silnici upozorňuje, že my nikdy nevíme, co se může stát, je Bůh. Jakmile to s pokorou přijmu, řídím hned klidněji, nenechám se hned tak vyprovokovat. Nejtěžší na tom všem je, že to musím dělat stále. Stále se musím vzdávat svého pyšného JÁ. Věřím ale, že až se mi to bude lépe dařit, budu moci mít Boha opravdu na prvním místě.
A co Boží zázraky? Ty se opravdu dějí! Je to však velmi individuální a i na individuálním vnímání. Bůh je totiž LÁSKA a to je něco těžko uchopitelného, avšak velmi vnímatelného.
Zrovna nedávno jsem z mého hlediska prosila o zázrak. Jela jsem do Prahy. Den předtím bylo auto prohlédnuto manželem a co očividně chybělo, to doplnil. Takže s nedávno vyměněným motorovým olejem a přezutými pneumatikami jsem si připadala v autě bezpečně. Jak tak jedu, auto stále netopilo. Miminko bylo dobře oblečené a pod dekou, tak jsem si říkala, že to do Prahy zvládneme. Ale teplota na ukazateli neklesala. Až auto napsalo stop! Hned jsem odbočila k benzínce, otevřela víko k motoru a oslovila nejbližšího muže. I dle jeho úsudku při teplotě 110°C se muselo něco stát s termostatem, když kapalina je přece zkontrolovaná. Ještě chvíli jsem počkala, pak jsem v rukavicích otevřela víčko nádržky a byla plná. Zavolala jsem manželovi a dohodla jsem se popojet z okraje Prahy na Smíchov. Ve chvíli, kdy jsem nastartovala a jela, stále jsem se modlila, abych dojela na Smíchov, aniž bych musela někde zastavovat. A pokud by to šlo, tak pak i domů. Větší zázrak jsem od Boha nežádala, i když den nato nás čekala dlouhá cesta na Moravu: S autem v opravně jsem už byla smířená. A Bůh „udělal\" pro mne mnohem větší zázrak. V kapalině totiž byla bublina, a proto to vypadalo, že je nádržka plná. Kapalinu jsme dolili a věříme, že Bůh chtěl, abychom si uvědomili, že nemůžeme spoléhat jen na své JÁ.
Markéta Š.