Jako děti
Ludmila Musilová
0.00
x326
Z promluvy papeže Františka k evangeliu 27. neděle v mezidobí (3.10.) Mk 10, 2-16
Před dvěma nedělemi jsme v evangeliu slyšeli, že maličkým, tedy těm, kteří jsou závislí na druhých, kteří jsou v nouzi a nemohou se odvděčit, se má sloužit jako prvním. Dnes Pán na toto učení navazuje a dodává: učedník musí nejen sloužit malým, ale také sám sebe uznat za malého: „Kdo nepřijme Boží království, jako ho přijímá dítě, nevejde do něj" (Mk 10,15).
Pro přijetí Boha je nutné poznání, že jsme malí, že potřebujeme spásu. Ale v prosperitě a v blahobytu máme iluzi, že jsme soběstační, že si vystačíme sami, že Boha nepotřebujeme. Ale to je klam. Rosteme totiž ani ne tak úspěchem a majetkem,
ale spíš ve chvílích zápasu a křehkosti. Tam otvíráme oči smyslu života, druhým, tam otvíráme srdce Bohu. Když se cítíme malí tváří v tvář problému, kříži, nemoci, když cítíme únavu a osamělost. Tam padá maska povrchnosti a objevuje se naše malost a křehkost. Je to náš poklad a příležitost, protože můžeme v tu chvíli říci: „Pane, podívej se na mé slabosti...". A vyjmenovat je před ním. To je pravdivý postoj před Bohem.
„Ježíš vzal děti do náruče, požehnal jim a vložil na ně ruce...".
Situace, které odhalují naši křehkost, jsou příležitostí k zakoušení jeho lásky. Boží něha se v těch chvílích stává ještě víc přítomná, dává nám pokoj a nechává nás růst, protože zakoušíme jeho blízkost, soucit a vlídnost. Velikost a sílu tak získáváme Pánovou blízkostí v modlitbě: ne v iluzorním předstírání vlastní soběstačnosti, ale v tom, že veškerou naději vkládáme do Otce. Stejně jako děti.
Úplné znění promluvy na vaticannews.va/cs