Nebojte se lidí
Ludmila Musilová
0.00
x588
12. neděle v mezidobí, evangelium Mt 10.26-33
Autor úvahy: Angelo Scarano
Ježíš řekl svým apoštolům: " .....Ke každému, kdo se ke mně přizná před lidmi, i já se přiznám před svým Otcem v nebi; ale každého, kdo mě před lidmi zapře, zapřu i já před svým Otcem v nebi." (Mt 10, 32-33)
Není lehké se poctivě "poprat" s tímto evangelním úryvkem. Jsou v nás skryty mnohé zábrany, které nám nedovolují "vidět a slyšet" Ježíšova slova bez zkreslujících brýlí a šumů. Pokud patříme například k té generaci, která má ještě čerstvě v paměti komunistickou dobu, nevybaví se nám spíš ostražitost, že nesmíme dát druhým najevo, že jsme křesťany? Strach, že se o nás nesmí rozšířit, že chodíme do kostela, protože jinak to bude zlé? A pokud jsme třeba "nechali v šuplíku" tyto vzpomínky, nestačí otevřít noviny a začíst se do některých článků proti ziskuchtivé církvi? Proti zajímavému, ale jinak neaktuálnímu evangeliu? Jak máme pak odhodit ty obavy, že se nám nebudou vysmívat (a to v nejlepším případě)? Anebo není nám spíš vlastní nemluvit o svém "náboženském přesvědčení" a nechat ostatní na pokoji? "Neovlivnit" jejich svobodu? Anebo není nabíledni ještě "prostší" námitka, že se prostě stydíme přiznat se ke Kristu? Že nevíme, jak "to říct" a "co říct"? A pokud jsme sečtělí, vynoří se možná "intelektuálnější" námitka, že v době prvotní církve nebylo tak divné mluvit s druhými lidmi na náboženské téma, koneckonců všichni něčemu věřili - ale dnes? A v naší kulturní oblasti?
Možná jsme nevyčerpali všechny možné námitky proti Ježíšovým slovům o neohroženém vydání svědectví. Nicméně jedno je jisté. Ve všech dobách měli křesťané strach přiznat se ke Kristu. A v některých obdobích toto veřejné přiznání bylo zaplaceno draho, vlastním životem. A ne všichni byli tak odvážní, že nezapřeli Krista. Jinými slovy: ty naše těžkosti s vydáváním ... pokr.
svědectví zakoušeli i lidé jiných kultur a prostředí. Všichni bez rozdílu se s tím museli konfrontovat - a to poctivě.
Nakolik je důležité vystopovat tyto různé zábrany, které by nám nedovolily přijmout Kristovo slovo nefalšovaně, natolik je ještě důležitější nezastavit se u těchto "kořenů našich obav", ale vypořádat se s nimi. A k tomu poslouží dnešní evangelium. Ježíš velmi dobře věděl, co je v člověku, nebylo mu skryto, jak hluboko v nás vězí kořeny našich strachů, a proto poskytuje několik léků na naši strnulost a němotu. Jeho slovo je účinnou protilátkou na všechny ty viry, které "nás infikují strachem a uzavřeností". Anebo jinak: Ježíš mečem svého slova odtíná ty konkrétní provazy strachu, které nás spoutávají a nedopřávají svobodu.
Jedno je společné slovům dnešního evangelia: Bůh je větší a silnější než to, co mi mohou způsobit lidé. A v jeho očích mám takovou cenu, že mám spočteny všechny vlasy na hlavě - řečeno jinak, Bůh vidí a stará se o všechny maličkosti mého života. Nejsem mu lhostejný. Proto mi také daroval Ježíše Krista, slovo evangelia, které přináší život. A jestliže "přiznání se ke Kristu, k evangeliu" je provázeno slibem, že i samotný Kristus se bude k nám znát před Otcem, pak toto svědectví zřejmě není maličkostí, ani "volitelným přídavkem", ale "nutnou výbavou" každého křesťana. Nemá být křesťan kvasem? Solí? Světlem? Někdy k tomu stačí skutky, ne však vždycky. Je pro nás evangelium slovem života? Pak si jej samozřejmě nenecháme pro sebe.
Nakonec - způsoby vydávání svědectví budou přizpůsobené okolnostem a prostředí. Tyto formy se budou lišit také podle obdarování každého jednotlivce (ne každý je povolaný zvěstovat evangelium neznámým lidem, všichni však máme tu výsadu, že můžeme obdařit lidi ze svého okolí svědectvím o Kristu, jak skutky, tak slovy). Jedno však zůstává - je nesmyslné zapřít Krista, neznat se k němu a k jeho slovům (od toho je třeba odlišit - "budou-li vás pronásledovat, utečte jinam", Mt 10,23). Zapřít Krista v podstatě znamená zapřít sebe sama, ztratit sebe, svoji identitu. A to nevede k ničemu dobrému, jen k chaosu a zmaru. A to nám koneckonců říká i samotný Kristus.
Převzato z http://dev.pastorace.cz/Kazani/12-nedele-v-mezidobi-kdo-se-boji-boha-neboji-se-lidi