Prospěje vám, abych odešel
Ludmila Musilová
0.00
x596
6. neděle velikonoční, evangelium Jan 14, 15-21
Autor úvahy: Angelo Scarano
Prospěje vám, abych odešel (Jan 16,7). Tato věta by mohla charakterizovat i dnešní evangelium. Ale opravdu prospěje učedníkům, že Kristus odejde k Otci? Jejich přirozenou reakcí na toto Kristovo slovo jistě nebylo nadšení. Spíš zármutek a nejistota. Ten, na koho vsadili celý svůj život, se najednou "vytratí". Proč je tedy dobré, aby jejich Mistr odešel? Protože jen tak ho mohou poznat novým způsobem - jako Vzkříšeného. Jistě bylo "dobré" znát Krista během jeho pozemského života - chodit s ním po Galileji a Judsku, být svědkem jeho zázraků, naslouchat jeho slovům. Ještě lepší je však znát Krista Zmrtvýchvstalého. Bylo "dobré" mít společenství s Ježíšem, "dotýkat se ho", vidět ho vlastníma očima, společně s ním stolovat. Ještě lepší je však vidět Vzkříšeného, mít s ním společenství u stolu na "chlebě a víně".
Apoštolové poznali velmi dobře pozemského Krista. A možná si ho trochu "přivlastnili" (nestává se to i v lidských vztazích? Ať už mezi rodiči a dětmi, mezi partnery, přáteli). Znali Krista "podle těla" (řečeno Pavlovými slovy) a sami ho přijímali "podle těla", neboli s city a postoji neočištěnými od "přílišné lidskosti". Aby mohli přijímat Krista jinak (podle Ducha, Vzkříšeného), je třeba, aby ho na čas ztratili...
Je třeba mít od-stup, aby se získal nový pří-stup. Pravá přítomnost se dosáhne skrze nepřítomnost.
Něco podobného prožíváme i v mezilidských vztazích: časné odloučení (od dospívajících dětí, od přítele) nemusí být tragédií, ale šancí, jak se připravit na nové setkání. Právě odloučení nás může disponovat "nově vidět" a přijmout toho člověka, na kterého jsme si už asi zvykli. Nepřítomnost milovaného člověka je šancí, jak prohloubit náš vztah k němu: naši touhu po jeho blízkosti, po jeho slovech. A totéž platí i vůči Kristu.
Pokud jsme někdy zakusili, jak dobrý je Pán, jak dobré je "přebývat s ním" (nezakusili učedníci něco podobného na hoře proměnění?), pak bylo pro nás "nepříjemné" prokousat se obdobím suchopáru, "prázdnoty" při modlitbě, liturgii ... Kristus jakoby odešel, opustil nás. Kde jsou jeho projevy "něžnosti a pozornosti"? Bylo by nešikovné nechat se odradit pocity prázdnoty a opuštěnosti, pomalu se odklánět od Krista (ochabnutím v modlitbě, v naslouchání jeho slovu, zvlažněním v praktickém životě podle evangelia ...). Vyprahlost se může ukázat jako velké obdarování, protože nás očistí od "příliš lidského vztahu ke Kristu" ("je nám s ním dobře"), prohloubí naši touhu po něm, otevře nás pro nové setkání s ním ... Kristus totiž odešel, aby nově přišel.
Pokud naříkáme na "zlaté časy", kdy jsme vnímali Kristovu blízkost, přijměme to slovo "prospěje vám, abych odešel". Skutečně prospěje - prožili jsme-li radost z jeho blízkosti, prožijeme "jásot nepopsatelný a oslavený" (1 Pt 1,8), zakusili jsme-li "klid a ztišení u jeho nohou", pak zažijeme "pokoj rozlévající se jako řeka" (Iz 48,18). Zakusili jsme-li, jak je Kristus dobrý, zažijeme ... jak je ještě lepší!
Převzato z www.pastorace.cz - celý článek