Být doma u Otce
Ludmila Musilová
0.00
x605
5. neděle velikonoční, evangelium Jan 14,1-12
Autor úvahy: Angelo Scarano
Kolikrát nás v duchu napadlo: „Tady se nedá žít!" Takovou zoufalou reakci možná vyvolaly „nemožné" poměry doma, na pracovišti, nebo v našem státě. Ať už jsou důvody těchto našich povzdechů jakékoli, můžeme přece jen tvrdit jedno: Náš domov zde skutečně není. A o tom nás ubezpečuje i dnešní úryvek, který mluví o domově u Otce. Je trochu těžké mluvit o takovém tématu, protože by to mohlo zavánět jako vybízení „utéci ze zlého světa". Toto není však záměrem evangelia, kde se můžeme dočíst, že jsme do světa posláni. Ježíšovo slovo nás staví do nesnadné „pozice": být ve světě, ale přece nebýt v něm „zakořeněný". Mít domov (rodinu, přátele), a přece očekávat ten skutečný domov u Otce. Udržet v sobě toto vyvážené napětí není lehké. ...
Tato neděle se soustřeďuje na jeden z těchto dvou pólů. Zve nás především k tomu, abychom oživili radostnou jistotu, že máme místo u Otce. Jinými slovy: u Boha máme připravený příbytek. Je to jako kdybychom řekli, že po dlouhé (či kratší) cestě tímto životem najdeme přichystaný pokoj s naší jmenovkou: pokoj přímo pro nás, na naše jméno! A tam bude vše připraveno ... Tam budeme skutečně doma: natolik, že nás nikdy nenapadne „tady se nedá žít!" Je zbytečné chtít si představit takový „příbytek" konkrétněji (sklouzli bychom k představám „pozemského ráje", jak je to běžné u Svědků Jehovových). Tím jedním si však můžeme být naprosto jisti: u Otce budeme mít prostor k životu (nebude tam „dusno"). A prostor k životu - to je žít naplno, realizovat své touhy (očištěné a „prozářené v Božím světle"). Teprve v tomto příbytku u Otce skutečně spočineme, podobně jako po namáhavém putování. Toto osvěžující spočinutí bude plodem Otcovy blízkosti: konečně „spočineme", protože budeme definitivně „přijati". A toto přijetí (bezmezné) bychom mohli nazvat domovem.
Tento domov u Otce nemusíme očekávat „teprve jednou", ale můžeme jej prožívat už nyní „na cestě" (už teď totiž prožíváme společenství s Otcem!). Dnešní evangelium je skutečně „radostnou zvěstí": u Otce můžeme být doma. Nejsme jen jeho učedníci, „služebníci", či přátelé, ale dokonce jeho „domácí". Tedy ti, kteří se nemusí přetvařovat, chovat podle určitých konvencí coby cizí „návštěvníci". Otec z nás nechce mít „návštěvníky" (nepřijímáme někdy tuto roli, protože se považujeme za pouhé „návštěvníky" bohoslužeb?). On z nás chce mít členy vlastní rodiny, kde jsou vztahy natolik důvěrné a blízké, že On je pro nás tatínkem. Takového nám ho zjevil Kristus. A jako takového ho můžeme objevovat už v tomto životě - zakoušet jeho mocnou blízkost, která nás ochraňuje v různých životních peripetiích, jeho chápající tvář, před kterou můžeme najít odvahu „vylévat" svoji bolest nebo vztek, jeho vlídné přijetí, které nás neodsuzuje, i kdyby naše hříchy byly červené jako šarlat.
Až si povzdechneme „tady se žít nedá", vzpomeňme si, že u Otce „se žít dá". Tato jistota nemá být pobídkou k útěku z tohoto nemožného světa, ale posilou vytrvat na cestě - a pozvat na tuto cestu i ty, kteří žijí dosud bez Otce.