Adorace je říci Bohu "ano"
Ludmila Musilová
0.00
x2211
Papežský kazatel Raniero Cantalamessa se ve čtvrtém postním kázání 5. dubna 2019, které bylo určené pro papeže Františka a jeho spolupracovníky, zamýšlel nad tím, co znamená "adorace" neboli uctívání Boha.
Cituje sv. Řehoře Naziánského, který nám tak předává zkušenost, jak můžeme prožít chvíle adorace před Eucharistií:
„Adorovat znamená vzdát Bohu chvalozpěv ticha. Jako když vystupujeme na vysokou horu a s přibývající výškou řídne vzduch, tak také čím více se Bohu přibližujeme, slova se stále krátí, až nakonec zmlknou docela a spojí se v tichu s tím, který je nevýslovný...
Pokud už musíme něco říci, abychom „zastavili" mysl a zabránili jí v těkání po jiných předmětech, je dobré učinit tak nejkratším slovem, jaké máme: Amen, Ano. Adorovat totiž znamená přitakat. Znamená svolit, aby Bůh byl Bohem. A říci ano Bohu jakožto Bohu a sobě sama jako Božímu stvoření.
Při adoraci se osvobozuje pravda o nás, stáváme se „autentickými" v nejhlubším slova smyslu. V adoraci předjímáme již návrat všech věcí k Bohu."
Připomněl, že charismatická obnova, která se v katolické církvi rozvíjí od roku 1967 vyšla právě ze zkušenosti adorace, jakou prožili studenti Univerzity Duquesne v Pittsburghu během duchovních cvičení:
„Bázeň Hospodinova se rozproudila mezi námi, jakási posvátná hrůza bránila, abychom pozvedli oči. On tam byl osobně přítomen a my jsme měli strach, že neobstojíme v přemíře jeho lásky. Uctívali jsme ho a přitom jsme poprvé objevili, co znamená adorovat. Prožili jsme sžírající zkušenost strašlivé reálnosti a přítomností Boží. Od té chvíle jsme s novou a přímou zřejmostí pochopili obrazy Jahve, který na hoře Sinaj hřměl a vzplanul ohněm svého bytí, pochopili jsme Izájášovu zkušenost a jeho výrok o tom, že náš Bůh je planoucí pohlcující oheň. Tato posvátná bázeň byla v jistém smyslu totéž co láska, alespoň tak jsme ji my vnímali. Bylo to cosi svrchovaně milého a krásného, třebaže nikdo z nás neviděl žádný smysly vnímatelný obraz. Bylo to jakoby nádherná a oslnivá osobní skutečnost Boha vstoupila do místnosti a naplnila ji i nás."
Klanění Bohu není povinností, nýbrž privilegiem a hlubokou lidskou potřebou. Právě k tomu byl člověk učiněn. Představa Boha jako orientálního vladaře lačnícího po poctách na svém nebeském trůnu se naprosto míjí s biblickým Bohem. Adorace totiž musí být svobodná.
Tiché a dlouhé setrvání před svátostným Ježíšem dovoluje člověku vnímat jeho vůli s námi. V adoraci klademe před Krista své plány, abychom učinili místo těm jeho. Boží světlo postupně proniká do srdce a obnovuje ho...
Celý článek na https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=29219