CREDO
Ludmila Musilová
0.00
x968
VĚŘÍM V BOHA...
Možná znáte vtipný šleh od kardinála Špidlíka: Na Východě se modlí krédo (vyznání víry) na začátku liturgie, aby dali najevo, že vstupují do mystéria, na Západě po kázání, aby se ubezpečili, že ještě ani po kázání neztratili víru.
Víra není jen ten soubor věroučných pouček a názorů, s kterými se pravověrný katolík ztotožní. Je to spíš životní postoj, krok z lodi, kdy jdeš po hladině dnů a díváš se na Krista.
V původním významu je KRÉDO neboli „vyznání víry" něco zavazujícího, co neříká nic o Tvých momentálních touhách
a názorech, ale něco, čím se vevazuješ do vztahu. „Věřím" je zde spíš „slibuji" než názor na existenci Boha. Je to slovo na úrovni manželského slibu: Já, Jan, odevzdávám se Tobě... „Věřím v Boha, Otce všemohoucího....". Ne čemu věřím, nýbrž komu věřím, pro koho chci žít a třeba i zemřít...
Víra není poznání, člověk to očima nevidí, právě proto je to víra.
Věřit znamená přijímat obsah jako pravdivý a reálný, a to na základě svědectví někoho jiného.
Sv. Augustin rozlišuje:
Credere Deo - víra v to, co je řečeno, že to, co říká Bůh, je pravdivé. A na co má být odpovědí Tvůj život.
Credere Deum - rozpoznání, že Bůh existuje, že Bůh je; že je jediným reálným Bohem. Takto věří i ďáblové.
Credere in Deum - takto se používá v modlitbě Credo. Je to zavazující výraz ve smyslu jít nějakým směrem, být začleněn v jeho církev, věřit „dovnitř" Boha, krok do neznáma. Znamená to učit se vidět věci způsobem, jakým je vidí Bůh. Spíše slib než názor. Je zde i vysloveno „nevěřit" v nic jiného, neboť pokud víru nenapřeš do Boha, ale do něčeho jiného (vědy, vzdělání, rodiny, přírody, kariéry) stane se Ti to modlářstvím.
Ukázka z knížky Marek Vácha: Radost z Boha, str. 148, Cesta 2018)