Liturgie a homilie 33.neděle v mezidobí
Ludmila Musilová
0.00
x1554
Liturgie 33. neděle v mezidobí.
Homilie 15.11.2015 Evangelium Mk 13, 24-32
Blíží se konec církevního roku a my jsme zváni k opravdu vážnému zamyšlení, neznamená to ale že smutnému. Toto naše zamyšlení by mělo vyústit v hlubší uvědomění si jedné pravdy, se kterou se setkáváme stále, totiž: jsem konečný. Což není opravdu nic objevného.
Co je na tom ale k objevení, je to, že je mi dáván čas, ve kterém se má se mnou něco stát. Tento čas nám není dáván proto, aby podle našeho přání nějak uběhl nebo aby můj život trval co nejdéle a bez problémů, ale tento čas je mi dáván k tomu, abych v něm postupně dozrál. O tom se mluví v dnešním evangeliu, když Pán Ježíš říká: Podívej se na fíkovník. Vidíš jak kvete, pak odkvétá... a pak přijde plod a ty si uvědomíš: je čas ke sklizni. - Ježíš náš pohled ale nechce upínat na ovoce, vede nás k pohledu na sebe.
Jak se říká, mírou lásky k rodině, k druhým, k člověku, k Bohu - jsou hodinky. Ty mně řeknou pravdu. Ne to, co si myslím pod svými dojmy, v představách o svých citech, jak toužím, jak miluji, ale kolik tomu dávám. Kolik skutečně dávám těm, kteří jsou okolo mne, toho nejdražšího: času.
A zrovna tak věcně se člověk má dívat na svůj život. Narozeniny, které slavíme, jsou takovým přátelským upozorněním na to, co se do té doby s námi stalo. Máme při nich samozřejmě pocit vděčnosti, že jsme se dožili, že nic hrozného nepřišlo, přejeme si vzájemně, aby to tak pokračovalo. Ale to hlavní, co by nám měly připomenout, je: aby se s námi něco stalo.
Připomíná to kniha M. Morganové, která prožila mezi australskými domorodci významný čas. Když jim řekla, že slavíme narozeniny, ptali se: Proč slavíte to, že jste starší? Co je na tom k slavení? Říkali: My slavíme, když se člověku něco podaří. - A my bychom to měli mít oboje spojeno. Narozeniny by opravdu měly být provázeny i vnitřní reflexí, zamyšlením: posunul jsem se v tom procesu zrání? Nejenom to, co vidím v zrcadle, to je mnohdy samo o sobě zneklidňující. Ale moje zrání - jaké je?
V evangeliu sv. Marka jsme slyšeli: „...Tehdy lidé uvidí Syna člověka přicházet s velkou mocí a slávou." To není vize z konce světa. O tom, že se každému zatmí slunce, přestanou mu svítit hvězdy a zachvěje se jeho svět - o tom není pochyb. To je jasné. Ale když toto nastane, člověk už má vnímat Boží moc a slávu. Ne někde v oblacích. Víme, že od tohoto pohledu do oblaků jsme spíš odrazováni: dívej se do sebe, vnímej svůj život.
Sláva, Boží sláva - co to je? Krásně to vyjádřil sv. Irenej, velký mystik 3. století, když řekl: „Boží slávou je žijící člověk." - Skutečnost je buď ano anebo ne. Ale původně je to tak zamýšleno: Já mám být Boží slávou, Boží oslavou, Boží pýchou. Tímto směrem se mám vyvíjet, mám zrát. To, co se v mém životě stále více má prosazovat, je Boží moc.
Nejde naštěstí o to, že by na nás byl kladen nárok dokonalosti. I když Ježíš říká: „Buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec", víme, že to, co se cení, je snaha. My jsme Boží slávou už tehdy, jestliže Bůh ve mně, v mém životě, je tím hlavním měřítkem; jestli své úspěchy a své radosti vnímám ve spojení s ním: s díkem a s vděčností. Jestli své hříchy, své pády, své ubohosti vnímám ve spojení s ním: v slzách a ve smutku, ale ne v beznaději. Jestli on je tou alfou a omegou, měřítkem mého života, ať v dobrém nebo ve zlém. Tehdy a tímto způsobem se už ve mně projevuje svojí mocí.
Každý konec církevního roku je pramenem pro advent: já přicházím. Člověk je tak vlastně obdarován impulzem k tomu, aby zpozorněl k tomu prostému faktu: že mi život nemá utíkat mezi prsty. Že se v mém životě musí něco významného stát. Že v mém životě se má čím dál více projevovat Bůh svou mocí i svou slávou. Mocí a slávou, která je mnou buďto radostně oslavována anebo provázena lítostí, že tomu tak není. Obojí se počítá.
(Z homilie P. Karla Satorii, Dobříš)