Liturgie 27. neděle v mezidobí
Ludmila Musilová
0.00
x1559
1. čtení Gn 2, 18-24; 2. čtení Židům 2, 9-11; Evangelium Mk 10, 2-16
Homilie v kostele Nejsvětější Trojice v Dobříši (P. Karel Satoria)
Nejdřív se zamysleme nad větou, která jakoby letmo proběhla ze čtení listu Židům: „Ten, který posvěcuje i ti, kteří jsou posvěcováni, mají stejný původ."
Co s tím? Prakticky celé Ježíšovo kázání a jeho učení je na toto téma. V dnešní terminologii bychom řekli, že nás Bůh neustále zve, abychom se identifikovali: abychom rozpoznali, co jsme, a chtěli tím být. Abychom rozpoznali, že ten, kdo posvěcuje (Bůh) i ten, kterého posvěcuje (já) jsme jednoho rodu. Kdyby se objevilo, že jsem odvětvím a členem nějakého velkého panovnického rodu, tak by mě to určitě zaujalo, zvlášť kdyby tam viselo nějaké dědictví. Podobně se musíme dívat na to, co slyšíme z Písma. Realita bývá ale taková, že to, co je v nás nejpodivuhodnější, je většinou mimo náš zájem - vůbec nás to nevzrušuje: „Stejného druhu". Dobrá. Co s tím... Co s tím? Sv. František, jeden z nejmilovanějších světců církve, byl člověkem, který se tímto nechal zaujmout - a opravdu se stal součástí rodu, rodu Božího. Můžeme věřit tomu, že všechny legendy, které se o něm vypravují, se hojně zakládají na pravdě - protože v něm se vzácně realizoval křest: pronikání Božího života do života člověka.
Od sv. Františka je věta: Je třeba hlásat lásku Boha, hlásat evangelium, ale jen v případě nejvyšší nutnosti to dělat slovy. Sv. František hlásal Boží lásku svojí přítomností, svým bytím. Dívali se na něj a museli myslet na Boha. Na Lásku. A to by mělo být přítomno i v nás. Dnešní čtení mluví zdánlivě o problematice manželských vztahů, ale je tam řeč právě o tomto.
V knize Mojžíšově čteme o tom, jaké úžasné investice předcházely stvoření člověka. Co všechno se stalo, co všechno Bůh udělal, aby mohl být člověk. A potom to jde ještě dál. Bohužel někdy fundamentalistické uchopení těchto veršů vedlo ke znevažujícímu pohledu na ženu: Bůh stvořil člověka a pak z něj vytvořil ženu. Z toho vycházely a vycházejí ideologie a postoje, které neprávem legitimizují absolutní právo muže na ženu: že jen muž je Boží stvoření, protože jen u počátku muže je Bůh a nic jiného. Kdežto žena je vzata z muže. Toto pojetí je ale naprosto zcestné. Je třeba tomu rozumět v té linii neustálého Božího investování do člověka. Žena - to je prodloužení člověka do krásy. Žena je pokračováním stvořitelského díla - k zamyšlení nad láskou a krásou... Ale ani potom nebylo celé stvoření ukončeno.
Ježíš v evangeliu říká: A proto muž opustí svého otce a matku a vytvoří společenství s ženou. A kousek dál v Písmu můžeme rozeznat: ale ani tady se nesmíš zastavit. Opusť manželku, děti, dům... tvé chtění nesmí přestat, protože jsi stvořen pro mne. Všechno, co ti dávám a co tě potkává, má jenom povzbuzovat tvoji chuť, tvoje chtění - protože jsem tě stvořil pro sebe.
S tím souvisí epizoda s dětmi, kterou tam na závěr evangelisté připojují: Nebudete-li jako děti.. O čem je řeč? Chovat se jako dítě? To určitě ne. Ani o dětské nevinnosti není řeč, protože to není zásluha dítěte. A navíc Ježíš nepřišel za nevinnými, ale za hříšníky. Tak v čem je to „být jako děti"?
V umíněnosti. Dítě stále „chce", dítě se stále ptá „proč". To je ten rys, kterého se člověk nesmí zbavit. Protože neustálé chtění umožňuje obdarovávání. V evangeliu se na to několikrát naráží: v určitých situacích Ježíš nemůže nic pro lidi udělat, protože se setkal se spokojenými, s těmi, kterým nic nechybí. Kteří od Boha nechtějí nic jiného, než aby jim to chránil. Ale duch dětství spočívá ve vědomí, že moji životní povinností a nutností je růst. Že jedině růst je důkazem, že žiji. Protože Písmo nás učí, že my jsme božského rodu! Pro nás Ježíš říká: „Buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec." Dokud nebudu přesvědčen, že je to slovo pro mě, tak jsem toho málo pochopil.