Homilie na Popeleční středu 25. 2. 2009
Michal Němeček
0.00
x1761
(kázání na text Mt 6,1-6.16-18)
Nezdá se vám, že půst je nějak v našich očích příliš pustý?
Stojí za to srovnat postní dobu s např. Adventem.
Advent je v mnoha ohledech romantický. Často krásný. Dokonce myslím, že se na advent těšíme - nejen na Vánoce. Ale postní doba jakoby ztrácela tuto jedinečnou jiskru. Nevím, jestli to je křížovými cestami nebo počasím, které je často takové "zešedivělé". Osobně si myslím, že je to nejvíce způsobeno špatně kladeným důrazem:
Zdá se mi totiž, že ve skutečnosti je postní doba - a snad více než advent - dobou zamilovanosti.
Snad si vzpomenete, jaké to je, když se člověk zamiluje: jak má touhu se skrýt před celým světem a po večerech se vodí za ruku se svým milovaným nebo milovanou... touží, aby nebyl viděn a zároveň šíleně touží být s tím druhým téměř neustále. Každý okamžik si chce vychutnat... A v tomhle je to s postní dobou podobné.
Jakoby se člověk chtěl najednou vrátit k zamilovanosti do Boha. Jakoby si připomínal „romantické" chvíle ve dvou, kdy je jen „já a Bůh", jakoby najednou měl chuť zahodit všechny ty hlouposti, které nás tolik svazují a srážejí - jako bychom si říkali: "Vždyť ten film v televizi je opravdu hloupý... Pojďme věnovat chvíli Pánu..." Rád si najde sílu i čas.
A jako v lásce i tady platí, že velice pomůže kreativita. Někdy člověk půjde na chvíli ven s růžencem v ruce, někdy si najde chvíli ticha v práci, či se cestou domů staví v kostele třeba na všednodenní mši.
Možná stojí za to najít si tyhle příležitosti - být nerušený nikým a ničím. Zkusme hledat čas na Pána. Zkusme objevit to, co - snad kdysi dávno - jsme s Pánem prožili.
Dnešní evangelium vyzývá: pojďme vstoupit do své vnitřní komnaty, do svého ticha. Člověk, který ještě nemá zkušenost modlitby, zjistí, že není snadné vydržet vnitřní ticho. V jistém ohledu je nepříjemné, snad až palčivé. Ale když se člověk naučí svému vlastnímu tichu naslouchat, pak objeví, že jeho palčivost, pramení z toho, že neumíme snést sami sebe. Vnitřní ticho nebo lépe modlitba vede k objevení sebe sama, objevíme bohatost svého srdce. A právě v té bohatosti se rozeznívají Boží volání.
A tak můžeme tuto postní dobu využít k tomu, abychom Pána znovu našli. Protože Bůh nás zve nejen k tomu, abychom „zase" prožili Velikonoce. Ale možná abychom prožili letos víc než kdykoli jindy, kým Bůh je konkrétně pro mne. Zve nás okoušet plody své spásy, zve nás do své Boží velikosti, zve nás k uzdravení, má pro nás připravené neuvěřitelné plody, které člověk může objevit jenom tehdy, když přijme Boha. Pojďme znovu přijmout Boha do svého srdce. To lze jen tehdy, když člověk padne na kolena a modlí se - v pokoře ale také v „zamilovanosti"...