MÉ NEDĚLNÍ STRESY
Markéta Svobodová
0.00
x2216
Každou neděli se těším do kostela. Těším se na kázání O. Michala, na jeho promluvu k dětem, na společenství přátel a samozřejmě na setkání s Pánem, na Eucharistii. Mé těšení však ohrožuje jeden stresový faktor, a tím je naše Lucinka. Je jí rok a čtvrt a vůbec ji nebaví jen tak sedět v kočárku a koukat okolo.
Ráda běhá a zkoumá svět kolem sebe, jenže to zase hrozí, že bude rušit ostatní. A tak jsem každou neděli ve stresu, aby Lucinka „nezlobila". Celá akce vyžaduje pečlivou přípravu: přichystám zajímavé a zároveň nehlučné hračky, nejlépe knížky, na poslední chvíli vařím Sunar do lahvičky, nezapomenout na „krabičku poslední záchrany" - ta je v našem případě plná dětských sušenek. A čajík do lahvičky, ten by taky mohl na chvilku zabrat. Základní strategie je udržet Lucinku co nejdéle v kočárku. Začneme Sunarem, pak přicházejí na řadu knížky. A tak místo Vyznání víry říkám: „Kde je kočička?" a „Jak dělá pejsek?" Lucinka heká, že chce z kočárku ven, ale to by byl konec, tak ještě najdeme něco zajímavého. Dělám, co můžu, ale nakonec ji stejně musím vyndat a jen doufám, že se nepožene dopředu. Moc ráda totiž leze na schody a k tomu se v kostele výborně hodí schůdek u předních bočních oltářů. A řeším dilema - můžu ji nechat tam lézt nebo to bude vadit? Mám ji raději popadnout a řvoucí odnést přes celý kostel pryč? Snažím se udržet ji ve „vyhrazeném prostoru". Na konci mše si oddechnu, že jsme to lépe či hůře zvládli. A říkám si, jestli to má smysl, jestli z té mše vůbec něco mám. Odpověď zní ano. I když mé myšlenky jsou víc u Lucinky než u Pána, alespoň „něco" zachytím. A hlavně jsem šťastná, že celou mši můžeme prožívat spolu celá rodina. Myslím, že to je velký dar. Vím, že pro někoho může být obtížné se soustředit při tom dětském mumraji, ale věřte, že my rodiče se snažíme udělat maximum pro to, aby vás naše děti nerušily.
Děkujeme vám za vaši trpělivost a shovívavost. Moc si toho vážíme a modlíme se, aby se naše děti staly dobrou solí pro tento svět. Aby zkušenost ze společenství, které je přijímá mezi sebe, byla jedním z faktorů, proč do kostela budou přicházet i v dalších letech svého života a jednou sem přivedou zase své děti.
Takže díky všem trpělivým!