Duchovní obnova
Václav Boček
0.00
x2050
První postní víkend mi bylo dopřáno strávit s dobříšským spolčem a O. Michalem ve Hvozdnici kousek od Mníšku. Coby student, napůl žijící mezi Pískem a Prahou, jsem na žádné podobné akci od svého nástupu na vysokou školu nebyl. Těšil jsem se, ačkoliv obvykle patřím spíše k těm hledajícím každou příležitost k výmluvě, proč na tu či onu podobně zaměřenou akci nejet. Proto jsem byl velice vděčný za nabídnutou příležitost strávit víkend takto.
Takže jsem v pátek seděl v červené felicii, která s dalšími auty odjížděla od Pastoračního centra sv. Tomáše, a netušil ani v náznaku, co nás všechny čeká. Za tmy jsme se po chvíli ubytovávali v podkroví evangelické fary seznamovali se se zdejší paní farářkou a večeřeli. Osa celého programu ležela v části čtvrté kapitoly Janova evangelia, rozmluvě se samařskou ženou a na nepokreslené či nepopsané čtvrtce. „Nakresli studnu, ať je v ní to, co můžeš Ježíšovi, tázajícímu se tebe jako té samařské ženy, nabídnout a dát,“ tak nějak volně překládám slova zazněvší prvního večera. Přiznám se popravdě, sám valně nekreslím, a proto se mě zmocnily obavy. Nakonec jsem psal, skládal útržky slov do obrazců a po dlouhé době se tak v jádru modlil méně formálně. Byla radost sledovat ty, kteří dovedou s barvami nakládat lépe a používají je stejně samozřejmě a možná obratněji, než je mnohdy nakládáno s řečí.
Na druhý den jsme pokročili jak v Samařančině příběhu, tak v obraze - ke studně měl přistoupit Kristus. Jak? A opět je to na každém z vás. Odpoledne jsme se vydali na krátkou procházku (okolí Hvozdnice je docela jiné než naše po jihočesku mírně zvlněné kopce s rybníky) a k večeru se opět vrátili k našim výtvarným počinům, na jejichž základě jsme provedli jistou sebereflexi, předloženou na papíře. Mše. Společná modlitba večer. A ráno se sbalit a k brzkému odpoledni jet. Odjíždělo se jistě nám všem se smíšenými pocity. Že bychom tu ještě chvíli, na okamžik, rádi byli, ještě jednou seděli u papíru a dávali do něj něco jinačího než pouhou studnu. A že na tohle nesmíme zapomenout - po vleklých večerech zamořených školou, po večerech pachtících se po neustálých důkazech a výsledcích, tu ty tři dny byly jako modlitba bez korekcí a zoufalství. Musím uznat, že jako možnost přípravy na postní dobu, období čekání na příchod Pána, to jistě přišlo nám všem velmi vhod. O. Michalovi patří velký dík za připravený netradiční a zároveň osvěžující program.